Rozhovor s Robertom Smithom pre magazín Popcorn, ktorý vznikol v čase koncertu v Drážďanoch (1990). The Cure sa po megaúspechu albumu „Disintegration“ pokúšajú nájsť novú cestu.
Papež gruftie a šéf Cure, Robert Smith, prolomil konečně své mlčení. V exkluzivním rozhovoru pro POPCORN vyprávěl docela otevřeně o sobě, o své hudbě a o své skupine. Nejvážnejší a nejúpřímnější Robert Smith, jaký kdy byl.
Ačkoliv jsi loni ohlásil ukončení veřejných vystoupení, stejíš opět na jevišti. Proč?
Smith: Orchestr je vyčerpán z turné, která trvají měsíce. Ale teď, když jsme na cestách jen několik dní, nás to zase baví. Bohužel nás tři týdny před našim prvním koncertem ´90 opustil keyboardista Roger O´Donnell, takže jsme znovu museli nastudovat všechny staré songy s jeho nástupcem, Perrym Bamontem, a proto jsem téměř neměli čas na nové zkoušení.
Jak to vlastně vypadá s novými písničkami a s jejích uváděním?
Právě jsme vydali singl „Never Enough“ a zanedlouho vyjde dvoualbum „Mixed Up“, které bude obsahovat remixy starých hitů Cure. Některé, jako „Hot Hot Hot“, nebo „Why Can´t I Be You?“, vyšly již dříve jako singl-remix, jiné písně, jako „The Walk“ nebo „A Forest“, jsme sami ještě jednou nahráli a „Never Enough“ je tam samozřejmě také.
Osazení skupiny se za třináct let průběžne měnilo. Je snad The Cure tvým sóloprojektem se střídajícimi se doprovodnými hudebníky?
Jsme v současné době více skupinou než kdy dřív. Každý má stejné právo vyjádřit se, jenom já mám možná víc co říci, než ostatní. Basista, Simon Gallup, a bubeník, Boris Wlliams, si už prostě s Rogerem O´Donnellem nerozuměli a proto musel odejít. Rozhodl jsem se pro jeho odchod proto, že jsem nechtěl ztratit najednou dva lidi.
Jaký máš vztah ke svým fanouškům, kteří sa s tebou opticky silně identifikují?
Myslím, že se jich se mnou identifikuje jen velmi málo. Když někteří vypadají jako já a v takovém stylu chodí na naše koncerty, hledají tak jen možnost vzájemně se poznat. Často se svými fanoušky hovořím, většinou jsou velmi milí a jednají se mnou jako se zcela normálním člověkem. Je mezi nimi přirozeně i pár šílenců, ale ti se naštěstí vyskytují jen zřídka.
Hudba Cure má v sobě něco sférického, odtažitého. Zabýváš se ezoterikou a astrologii?
Mám sice teleskop, kterým občas pozoruji hvězdy, ale horoskopy nečtu.
Ale i tak, jaké je tvé měsiční znamení?
Jsem hraničním případem mezi skopcem a býkem. Narodil jsem se hodinu po půlnoci, 21.dubna 1959, takže jsem se dostal právě medzi býky. Ale nemyslím si, že bych byl nějak jiný, kdybych se narodil o hodinu dřív. Dříve jsem se o také věci více zajímal. Ve třinácti jsem si koupil tarokové karty, ale dnes už neexistuje prostě nic, čemu bych mohl věřit. Přál bych si, aby to bylo jinak. Asi by mi to v mnohém život ulehčilo. Není nic, čemu bych mohl věřit.
V loňském roce jsi se oženil se svou láskou z mládí, s Mary. Změnil se tím život vás dvou?
Ne, žádný rozdíl v tom není. Znám Mary již od svých třinásti let. Jediným důvodem pro sňatek bylo, že jsme chtěli konečně svolat na jeden den celé naše příbuženstvo. Byl to úžasný den, spousta legrace. Mary si však ponechala dívčí jméno a přátelům ji stále ještě představuji jako svoji přítelkyni a ne jako svou ženu. Co by teké měla svatba natolik změnit? Většina lidí si myslela, že se bereme proto, že je dítě na cestě, ale tak to není.
Chtěl bys vlastně mít vůbec někdy děti?
Ne, nikdy.
zdroj: Popcorn, 1991