Robert Smith v exluzívnom rozhovore pre český magazín Volume, ktorý predchádzal historicky druhému koncertu The Cure v Prahe, v novembri 1996.
Skrývá se za názvem alba „Wild Mood Swings“ něco konkrétnějšího?
Za celá ta léta, co jsme v kapele spolu, jsme zažili různé stavy, které nejdou nijak racionálně vysvětlit. O tom všem právě název alba je.
Jednou jste prohlásil, že byste se rád zbláznil. Tím jste myslel skutečně zešílení, nebo pouze blázna jako šaška …
Já mám pocit, že něco takového skutočne jsem! V jednom kuse. To je právě rozdíl mezi The Cure a většinou ostatních kapel. To, co děláme, bereme opravdu vážně. V hudbě je jistá část, kde pohrdám tím, abych dělal hezké věci. Většinou to ale tak není. Bývám hodně frustrován a rozčarován – nutí mě to ale k tomu, abych se snažil a zkoušel to znovu. V duchu mám perfektní nápad, sebe ale příliš vážně neberu, neberu vážně ani kapelu. Určitě jsme blázni, a zvolil jsem si k tomu zvlášť ohavnou oblast – přijde mi to docela srandovní, že se dokážu vyjádřovat prostřednictvím média, o ktorém si uvědomuji, jak je hloupé. A role, kterou v něm už léta hraji, je taky pěkně hloupá. Třeba láska je svým způsobem také velké divadýlko. Lidi na to zapomínají a pořád si myslí, že všechno, čo dělám na koncertech, musím být zákonitě já. To se ale mýlí. Nejsem nijak ostýchavý, jsem spíš povahou tichý, takže když vejdu do nějaké místnosti, kde by bylo třeba tisíc lidí, nevadilo by mi to, protože je mi jedno, co si myslí. Už bych ale nedošel doprostřed té místnosti a nějak sa předváděl – zůstal bych stranou někde u zdi. Tohle je podle mě rozdíl mezi tím, když se někdo stydí a když mám jít na pódium. Kdybych se styděl, nikdo by mě na něj nedostal. Člověk si ale musí najít nějaký způsob, jak to provést. Já to napětí miluju, rád zpívám před lidmi. Nesnáším ale, když mám mluvit na veřejnosti. Připadám si trapně. Když stojím na pódiu a hraju, něco se děje – je to prostě skvělé! To mě na tom všem baví možná nejvíc. Musel jsem si přijít na to, jak sa vyrovnat se vším, co se s tím pojí. Dosáhli jsem totiž takové úrovně úspěchu, která vyžaduje, abych před lidmi mluvil, třeba na tiskovkách. Takže jsem si vyvinul určitou sebeobranu. Všechno, co dělám, mi přijde jako naprosto přirozené, protože je to jako konverzace. Jsou ale chvíle, kdy musím být někým jiným – jinak bych se prostě zbláznil. Bohužel to docela jde a lidi jsou přesvědčeni, že ví, kdo jsem. Problém ale nastáva tehdy, když já sám nevím, kde leží ta hranice, když na to zapomenu a začnu věřit, že právě tohle jsem já. Nejspíš díky náhodě nebo díky tomu, že jsem se neproměnil v nějakou hrůzu, se mi podařilo zůstat poměrně normálním člověkem. Mám hodně kamarádů, některé ještě ze školy, se kterými se vídám, síce ne tak často, ale každých pár měsíců určitě. Jsem v kontaktu s lidmi, co nemají nic společného s muzikou, mají rodiny a jezdí například se sanitkou, a ti mi vyprávějí o jiných stránkách života. Získavám tak perspektivu k tomu, čo dělám. Je mi ale jasné, že to, jak jsem zapadl do celého toho kontextu, je pěkně bláznivé. Tomu, co děláme, se můžu pořád smát.
A The Cure jsou někdy dost legrační kapela. Je to sice hodně temný humor, ale je přinejmenším lidský. U většiny kapel tohle ale bohužel nenajdeš. Myslí si, jak nejsou důležité.
Pokud jde o fiktivní identitu, lidé si často mysleli, jaký není Lou Reed feťák. Zpíval přece písničku „Heroin“. Přitom jim nedošlo, že to nemusí být zrovna o něm …
Možná si muzikanty ztotožňují s tím, co vidí v klipech. Tam ale člověk něco hraje! The Cure šlo z velké části právě o zábavu. Byly ale chvíle, kdy nebylo tak snadné sa bavit. Ale i v rámci té zábavy jsem za ta léta potřeboval něco svého, vlastního, abych mohl v kapele něco dělat.
Abych mohl točit desky, které si budou lidi pouštět. Vím, že je budou poslouchat, věřím tomu. Takže si uvědomuji, že existuje nějaké publikum. Tohle vědomí se přidáva k celému procesu. Jinak bychom mohli být někde zavření a hrát si jen pro sebe, což někdy také děláme. Takže jsem se naučil s tím vším vyrovnávat. Dokud si uvědomuji, že to dělám, je to v pohodě. Byly ale chvíle, kdy jsem na to zapomněl. Člověk se pak snadno dostane mimo.
To je stejné jako s herci – berou na sebe identitu postavy, ktorou hrají.
Je to těžké se dostat do nějaké postavy, a pak nevíš, kdy se tě začne zmocňovat. A když se k tomu přidají drogy a alkohol, tak se může stát, že jdeš najednou zcela mimo mísu. Proto je strašně důležité, koho má člověk kolem sebe. Tohle mi došlo až později. Stýkal jsem se taky s lidmi, kteří na mě měli velice špatný vliv. Člověk si sice může myslet, že se může nad to nějak pozvednout, ale nejde to. Lidi, ktoré má kolem sebe, mají obrovský vliv na jeho život. A nakonec jsem si připadal strašně, asi že mi to bylo jedno.
Na člověka, který sa pohybuje v oboru pěknou řádku let, mu přijdete docela v pohodě.
Je to zajímavé, přestože fyzicky stárnu, psychicky si připadám daleko mladší, než když mi bylo třeba pětadvacet. Mám pocit, že je to tím, že nemám děti. Mám hodně neteří a synovců. Jsem presvědčen, že kdybych měl děti, už bych zašel příliš daleko a nedokážu na sebe vzít takovou zodpovědnost. Cítím se hodně mladý jako strýc, je to zvláštní. Jsem totiž přesně ten strejda, co jim všechno vysvětluje a bere je ven, nic na ně nezkouší. Takže svým způsobem si připadám mladý, mám pocit, že žiji. Mám štěstí, že jsem vydělal hodně peněz, že nemusím pracovat. Jedno dítě bych ale mohl mít. Je to taková trochu dětská existence. Vždycky jsem ale pociťoval zodpovědnost za ostatní členy kapely.
Možná to přijde, až budete starší.
Možná. Asi by mě ale strašně štvala představa, že jsem vázaný, že nemůžu odejít. Až moc by mě to změnilo. Negativně … Samozřejmě ale nemůžu nikdy vyloučit možnost, že mít děti budu. Kromě toho nejsem pod žádným tlakem, protože v příbuzenstvu mají všichni dohromady děti, jsou jich snad stovky.
Je to docela zajímavé, v hodně rozhovorech totiž mluvíte o dětských knížkách, o postavách z nich …
Mám pocit, že je to tím, že jsem vyrostl v prostŕedí, kde mě podporovali v četbě, byl jsem veden k tomu, že je to fajn. Mám v hlavě z té doby vizuální představy některých postav z knížek, které prostě ve mně zůstaly.
Daleko víc než postavy z televize nebo z filmů. Čtení pro mě vždycky představovalo nejlepší zábavu. A tak je to i dnes. Otec mi totiž už jako hodně malému říkal, že všechny knížky jsou zábavné. Je to zvláštní, protože když si uvědomím, že většina lidí považuje ve škole čtení a sloh za něco, co se musí, a mě to přitom obojí strašne bavilo!
Několikrát jse se zmínil o tom, že byste chtěl být libovolnou postavou z nějaké knihy Patricka Whitea.
To je asi můj nejoblíbenější autor, možná ještě Salinger. White zemřel v roku 1986, těsně předtím, než jsem byli prvně v Austrálii, takže už jsem se s ním nemohl setkat. Napsal skvělé knihy, které jsou dost sevřené, takže se docela těžko čtou.
Stále tedy hodně čtete?
Ano. Nerad čtu jen v autě, protože je mi z toho blbě.
Někde jste řekl, že ze všeho nejvíc si vážíte spisovatelů. To pořád platí?
Vážím si stále těch samých. Je to založeno na tom, co na mě mělo vliv, když jsem byl mladší. Jak je člověk starší, je daleko těžší být něčím zasažen. Bohužel. Není to ani cynismus, prose to tak je. Na druhé straně se ale stejně dokážu rozplakat nad nějakou knížkou.
Zrovna nedávno jsem poprvé četl Dickensovy „Nedějné vyhlícky“. Nikdy jsem od něj nic nečetl, přišlo mi to jako veľká nuda. A teď se mi to docela líbilo.
Budete vydávat něco z toho, co jste napsal?
Ne, nebudu. Napsal jsem toho hodně, o ničem ale nejsem přesvědčen, že by stálo za publikování. Kniha by se sice nejspíš prodávala, protože by si ji kupovali fanoušci, o to mi ale nejde. Stačí mi, když budu dělat dobré desky. Psaní, to je strašná řehole, a zároveň pěkná dřina. Trvá to strašne dlouho, a já bych rád uznání hned. Takhle složím u piána písničku a je to. Jsem rád, když mohu napsat dobré texty, které dávají smysl. Někdy ale používám slova pouze k tomu, abych doplnil hudbu. Texty samy o sobě nejsou někdy tak dobré.
Ano, když jsem četl texty Doors, přišlo mi, že to jsou často jenom slovíčka. Přitom společne s hudbou a Morrisonovým zpěvem úžasně působí.
To mi právě nikdy nešlo do hlavy! Lidi to poslouchají a říkají si, jé, to je ale skvělá poezie. Není. Slova fungují ve spojení s hudbou, sama o sobě ale neobstojí. Nemám o tom, co dělám, moc velké iluze, ale častokrát se mi za ta léta podařilo dosáhnout takového bodu, kdy jak slova, tak hudba šly skvěle dohromady. Někdy to fungovalo a jindy ne. Kdybych jen vědel, jak toho dosáhnout! Na posledním albu, hlavně ve skladbách „Bare“ a „Jupiter Crash“ to ale jde perfektně dohromady. Osobně mám skladbu „Bare“ nejraději. A celé tohle album považuji za nejlepší, co jsme kdy udělali. Jsou na něm chyby, to je ale dobře, nestojím o nějaký chladný perfekcionalismus.
Stále si zapisujete sny?
Ano, hned po probuzení. Snažím se ale vyhýbat tomu, abych je používal při psaní. Přišel jsem na to, že mi to bere radost ze snění. Člověk totiž začne do určité míry kontrolovat vlastní sny. Léta se mi vrací sen o hodně velké bíle sově. Jak já, tak bubeník Jason sme přesvědčeni, že jsme o ní někde četli, a že to má něco společného s římskou císařovnou. Jsem si naprosto jistý, že jsem to někde četl. Ten sen je docela děsivý, a sova je mrtvá. Mám pro něj pár vysvětlení, nechci o nich ale mluvit.
Několikrát jste mluvil o tom, že jsou dva různí Smithové – jeden, ktorého lidé znají z pódia a z klipů a o kterém si myslí, že je samá deprese, a druhý, skutečný.
Tenhle rozpor mezi image a realitou je hrozný. Člověk někdy prochází v živote obdobím, které může trvat měsíc, rok nebo dva, a nějakým zvláštním způsobem je pak k němu navždy připoután. V mém případě to byl počátek osmdesátých let, doba, kdy vznikala alba „Pornography“ a „Faith“. Musel jsem tehdy být docela zvláštní člověk. Byl jsem to sice stále já, ale bral jsem hodně drog. Potom není tak těžké být naprosto šílený. Kromě toho jsem se stýkal s hodně divnými lidmi. Už je to dávno za mnou, ale pravověrní fandové mají pocit, že teď zrazuji něco, co bylo skutečností. Přitom to všechno bylo úplně jinak. Odmítám být stále jednou konkrétní osobností, zažil jsem totiž věci, o kterých jsem byl přesvědčen, že je musím a chci zažít. Když jsme začali, pociťoval jsem značnou touhu a potřebu křičet hodně nahlas, protože nikdo neposlouchal. Býval jsem z toho dost vzteklý. Když sa The Cure stali známou kapelou a vyšla nám deska, která se hrála v rádiu, lidi už byli připravení, a já nemusel tak řvát a vztekat se. Tohle ale nemá nic společného se stárnutím nebo s dospíváním. Kapela teď má určitou platformu a publikum. To platí pro každou kapelu – když chceš, aby tě všichni slyšeli, musíš pořádně zařvat! Ten oheň ale ve mě stále je, nevyhasl, jen ho mám víc pod kontrolou.
autor: Josef Rauvolf
zdroj: Volume č.23, 08/1996