Cesta do Berlína
Vyrazili jsme brzy ráno, abychom přijeli odpoledne a měli dostatek času zabrat vytouženou první řadu. Těsně před Berlínem k nám na odpočívadlo přijel modrej Brouk a už jsme měli každej v ruce reklamní Red Bull (zřejmě nějaká akce na berlínských parkovištích) – příjemné osvěžení. Sjezd z dálnice, pár křižovatek a už jsme na parkovišti u Kindl-Buehne. Tady potkáváme německé fanoušky ze Sasska, byli to fajn lidi.
Čekání na koncert
Došli jsme k bráně, za kterou stál security, tak se ho ptáme, jestli už Robert & co. dorazili. Je to určitě brigádník, protože nic neví. Před hlavním vchodem už čekala skupinka hard-core fans (bylo asi tak 14:00 hod.). Vzpomněl jsem si, že na internetu bylo něco jako vedlejší vchod. Koukám a vedlejší brána před námi, ale nikde nikdo. Pohotově se sestrou taháme deku z báglu a první místo u vedlejšího vchodu je naše. Naděje na první řadu roste. Okolo nás procházejí skalní fanoušci s pohledy typu – vo co de, když hlavní vchod je vedle. Později se k nám ale začínají přidávat další a když se objevují security a montují kovové průchody a tahají popelnice na zabavený odpad, je nám jasné, že tudy cesta taky vede. A já začínám mít mírné obavy, jak pronesu foťák. Asi v 16:00 hod. je slyšet krátká instrumentální zvukovka – Hot Hot Hot, Let‘s Go To Bed/Walk, Inbetween‘s Day. Krátce před sedmnáctou hodinou k bráně nastoupilo více než dvacet brigádníků (taky), všichni v triku B.E.S.T. Security. Dotáhli krabici s nápisem jako že na zabavené foťáky a tak – má nervozita ještě vzrostla. Čučeli na nás, dostávali pokyny od šéfa, různě si na nás ukazovali, jako co kde mají šacovat. Bylo to trapný a jak jsem později zjistil úplně nanic, protože jak se pak ukázalo, spousta lidí pronesla foťáky, někteří dokonce i kameru. Čekalo se na pokyn k otevření brány. Nebýt toho, že mě němka u brány ochmatávala a snažila se pochopit funkci Camelbaku, tak jsme měli první řadu. Takhle z toho byla řada druhá, což se později ukázalo, jako výhodnější pozice pro focení, ale velmi nevýhodné pro přežití.
Předkapely
Khoiba
Jako první přišla Khoiba. Před námi slyším klasické – und das ist was? Nehráli moc dlouho, dali tak 20 minut. Zvuk celem good, snažili se a dali se dost dobře poslouchat. Fakt nebyli špatní. Členové kapely se tvářili celkem rozpačitě, tak jsem je pak když si balili věci ze stage dorazil výkřikem: „Khoiba byli jste super!“ Následoval pohled a úsměv ve tváři zpěvačky, tak jsme jí ještě zamávali. Takže jako odcházeli s dobrým pocitem (myšleno jako že tam byli i Češi). Následovala chvíli pauza.
Zeraphine
A jóóó, nám se líbili. Čekali jsme to horší. Byli stylově oblečený, něco jako Placebo a Indochine dohromady. Hráli asi tak 30 minut. Zpívali něco německy a něco po anglicku. Dalo se na ně koukat i poslouchat se dali. Ale to co přišlo po tom, to bylo něco!
Cranes
Ne že bych od Cranes nic neslyšel. Pár songů jsem si doma naposlouchal, ale tohle je fakt divný. Nic z toho co zpívali se mi nelíbilo. Na to, co předváděli, tam byli dost dlouho. Nejvíc mě dostalo, že se zpěvačka 2x chopila kytary, ale tím to taky skončilo. Předvedla asi tak celkem 2 akordy, což i Ray Cokes z ARTE (Music Planet 2Nite) umí 3 akordy. Asi jsem tím zklamal ty fanoušky Cure, kteří říkají kdo poslouchá Cure poslouchá i Cranes. Ale je to můj názor – tak to neberte zas tak vážně. Musím říct, že fotky Cranes se mi ovšem povedly.
Zatímco všichni byli uchvácený z Cranes, tak mé oko zabloudilo doprava a zahlédlo Jasona, jak bedlivě pozoruje z postraní boudičky (nebo co to bylo) co se děje na stage. I Roberta a Simona jsem tam zahlídl taky.
The Cure
Setmělo se, nastalo obvyklé ladění a nastavování. Ručníky, pivko, kytary a Simonova oblíbená klubová vlajka. A Perfect Blue Sky hrálo mezitím v pozadí a už se čekalo na Cure. Uspořádání aparatury bylo dosti blízko u sebe, čekal jsem že to roztáhnou po celém podiu a ono nic. Bylo 20:45 hodin, když vytoužený okamžik nastal.
Robert
Rob měl tmavě šedé kalhoty s kapsami a klasickou pomačkanou košili. I tentokrát měl v levé knoflíkové dírce na rukávu a ve vlasech modrou stužku – do teď nevím k čemu to je a proč to pořád nosí, symbolizuje to něco? Robert během koncertu vystřídal několik kytar se zajímavými nápisy. Ale protože do mě pořád někdo strkal, nebo tam měl Robert ruku, tak jsem nestihl postřehnout co to vlastně bylo, akorát jsem si stihl všimnout – Faith Is Terror – a to mě fakt dostalo.
Simon
U něho mě jako první zaujala velká bílá pletená na hlavu naražená čepice, taková ta old-school (znáte to ne?). Jinak černá klasika, akorát měl dva pásky na kalhotách a kapucu na triku (a to triko bylo bez rukávů jako vždy).
Porl
Vlasy mu ještě nedorostly. Jinak měl pomalované sako ve stylu Boy George a pod ním černé tričko s tetováním na rukávech, ale to už všichni známe z ARTE festivalu.
Jason
Úplná klasika. Ani nám chlapec nezestárnul.
Show
„Open“ otevírá koncert. Následuje „Fascination Street“. Než jí začal Rob zpívat, tak si popošel před nás (ale jako úplně na kraj stage) a začal vrhat ty svoje pohledy a to všechny dostalo, bylo to jako magie nebo něco takovýho. No určitě to znáte, fanoušci začali šílet – někteří až moc. Security byli ostražití a při náznaku většího focení začali vopruzovat. Další dva songy – „FTEOTDGS“ a „alt.end“. Pomalu přestávám vnímat, tlak ze zadu začíná růst, do toho snaha o ostrý fotky – fakt psycho. Takže si z nich skoro nic nepamatuju a začalo nám jít opravdu o život (to nekecám). Za námi byli poláci a byli jako utržený ze řetězu. Následuje „krev“, to co Porl a Robert kouzlí na kytary je zážitek. Rozjeli se jako Orient Express. Jedno z highlights večera. To dostalo i fanoušky, kteří při „The End Of The World“ vyvinuli takový tlak, že naší jedinou starostí bylo přivolat security, nechat se vytáhnout a tím si zachránit život a foťák, ve kterém byli cenné fotky. Za námi opouští první řady za pomoci security dalších zhruba deset fanoušků. Chvíli se vzpamatováváme na ochozu, mezi ostatními fanoušky, kteří jsou naprosto v pohodě a sedí. Při „Shake Dog Shake“ a „Us Or Them“ se ještě dostáváme z prožitého šoku. Už sedíme a teprve teď si vychutnáváme zbytek koncertu. „The Figurehead“ a „A Strange Day“ přináší hutnější zvuk, nádherný Jasonovi bubny a Robertův vokál. Následující „Push“ a koncert nabírá na razanci. Následují „Just Like Heaven“, „A Letter To Elise“. Přišla krásná „ukolébavka“. „Never Enough“ nic moc, ale „Signal To Noise“ to byl opravdu hukot. „The Baby Screams“ a „One Hundred Years“ – jedny z těch lepších. „Shiver And Shake“ a závěrečný „End“ – všichni ale víme, že to není konec.
Jako první je přídavek v podobě „At Night“, „M“, „Play For Today“ a „A Forest“, u kterého jsem očekával tu delší verzi, ale hráli jenom tu obyč krátkou. Druhý přídavek „3 Imaginary Boys“, „Grinding Halt“ a „Boys Don’t Cry“, při které Porl oddělal kytaru (z dálky jsem neviděl o co přesně šlo) a v zápětí pohotově dostal náhradní. „10.15 Saturday Night“, která čistotou zvuku a razancí provedení mnohé fanoušky zvedla z lavic. „Killing An Arab“ zakončuje set – už to nevypadalo, že jí dají, a proto jsem byl velice potěšen. Kapela odchází a po chvíli se objevují opět, tentokrát naposledy, aby zahráli „Faith“, to abychom uvěřili, že příští rok se uvidíme na tour – jak Robert záhy dodává. Svou typickou chůzí přechází přes celé pódium a loučí se s diváky opět svým magickým pohledem. A to už víme, že ho letos v Berlíně neuslyšíme. Bylo 23.45.
Fanoušci
Teď mi promiňte ale budu sprostej. Jsem nasranej na některý “fanoušky“ co stáli přímo před Robertem. Chovali se fakt jak hovada. Nechápu proč na koncert přišli, když se stejně na pódium nedívali a zaobírali se sami sebou, ani moc nevnímali a dělali bordel a otravovali ostatní. Samý zmalovaný, ale hovno v hlavě a chlast v ruce. (ještě jednou sorry). Praví fanoušci, jak jsem později zjistil, byli na ochoze. Užívali si celý koncert a vychutnávali si každičký tón. Byla na nich vidět opravdová zaujatost. V jejich tvářích bylo vidět soustředění, napětí a opravdová radost z toho být při tom. Bylo vidět, že The Cure mají fanoušky napříč všemi generacemi.
Celkový dojem
The Cure zahráli celý koncert jako vždy precizně. Volbou songů nabral koncert vysoké tempo. Osvětlení dokreslovalo celkový požitek z hudby. Porlova přítomnost je zajímavou změnou a přináší razanci a perfektní oživení skladeb. Ale někdy je jeho kytara slyšet až příliš agresivně a vtíravě. Musím si na to ještě zvykat. Ještě stále usínám s fotkou Rogera a Perryho nad postelí (přestože mi chybí, tak tohle byl opravdu vtip). Druhý den jsem si pro jistotu pustil Trilogy (na které jsem taky byl a které dávám jednoznačně 10 z 10). S odstupem času mi letošní Berlínský koncík přišel bez feelingu, jako že to Cure narvali a odešli. Prostě mi v tom něco chybělo. Takže 8 z 10.
Viktor a Alice z Chebu